oči

Když jsem nakonec otevřel oči, měl jsem pocit, že se probouzím v posteli.
Ale slyšel jsem, jak mi něco rachotí o lebku. Opatrně jsem si ohmatal hlavu prsty. Byla otupělá – necítil jsem vůbec nic. Prsty byly také necitlivé.
Pak jsem v okamžiku prozření pochopil, že pořád sedím v letadle. Ten klepavý zvuk, který jsem slyšel, byly dešťové kapky dopadající na mou aluminiovou leteckou přilbu. Někdo otevřel kabinu.
Bolel mě krk. A to, jak mi bolest vystřelovala z holení, také nevěstilo nic dobrého.
Náhle překřičel pleskání deště něčí hlas. „Davide? Jste v pořádku?“
Přikývl jsem. Z toho mě sice rozbolel krk, ale přinejmenším se všechno pohybovalo tak, jak mělo. „Seymoure?“ zavolal jsem.
„Ano?“
„Jste pořád v letadle?“
„Jsem. Říkal jsem si, že počkám, dokud nepřijdete k sobě.“
„Dobrý bože. Jak dlouho tady tak sedíte?“
„Asi půl hodiny.“
„Vy jste idiot. V nádržích mohlo být ještě dost paliva, abychom vybuchli. Proč jste nevylezl ven?“
„Neuvědomil jsem si to. Promiňte.“
Teď, když se mé smysly vracely k normálu, jsem poznal, že venku je sice stále tma jako v Hádově říši, ale déšť ustává. Usoudil jsem, že mu máme za co děkovat. Uhasil veškeré ohníčky a zchladil horký kov, od kterého by se jinak mohlo vznítit zbylé palivo. Shořeli bychom na popel.