jenže

jsem nepočítal s tím, že počasí bude ještě odpornější než předtím.
Dešťové kapky rachotily o plexisklovou kabinu jako kulky z kulometu. Přistávací světla letadla ukazovala pouze další pásy deště, které se točily a kroutily jako dým.
Zdálo se, že mám tři možnosti – alespoň z pohledu letu.
První možnost: letět bičujícím deštěm a poryvy větru, které strojem škubaly.
Druhá možnost: letět v naprosté tmě mraků.
Třetí možnost: úplně se vyhnout mrakům a tmě a vyměnit je za matně rudé nebe nahoře. (Používám slovo ,nebe‘ ve smyslu prostoru vysoko nad vaší hlavou – když na to přijde, ta oblast nad mraky připomínala spíš peklo, mrazivě pochmurné peklo.)
Jenže ve skutečnosti mých pilotních možností rychle ubývalo. V situaci, kdy se ručičky ukazatelů paliva blížily k nule a stále se mi nepodařilo obnovit rádiové spojení s pozemní službou, jsem prakticky neměl jinou možnost než dál klouzat po spodním okraji bouřkových mraků. Dobrých třicet vteřin jsem letěl rychlostí něco nad pět set kilometrů v hodině; turbulence si s letadlem pohrávaly jako vítr s pírkem. Liják oslnivě odrážel světla letadla. Proudy vzduchu teskně skučely nad křídly.