Zrychlil se mi pulz;

po hrudi mi nepříjemně stékal pot.
Druhou a třetí možnost jsem už zavrhl. Klesal jsem. Dole jsem pořád neviděl žádnou zem. Přesto jsem v této výšce (výškoměr byl prakticky na nule) mohl snadno zarýt tohle třicet let staré letadlo do úbočí některého lehce zvlněného kopce ostrova Wight.
„Davide… Davide, vidíte už dráhu?“
„Ne.“ Viděl jsem leda tak velký kulový.
Znovu jsem přiškrtil motory a zpomalil jsem na čtyři sta padesát. Nos letadla maličko poklesl a zase jsme byli o nějaký ten metr blíž k zemi.
„Proboha,“ hlesl jsem.
„Co se děje?“ vykřikl Seymour.
„Moře,“ odpověděl jsem stručně. Kousek pod námi jsem znenadání uviděl vlny.
Byly zpěněné. Náhlé poryvy větru dělaly z moře rozbouřenou masu.
Musel jsem zachovat pevné nervy. Nemělo smysl zvedat letadlo výš. Stejně jsme byli prakticky na suchu. Navíc, kdybych přestal vidět moře, vůbec bych nevěděl, kdy dosedneme. Když jsem zatočil doleva, špička levého křídla málem prořízla vlny. Vzápětí se nos nasměroval k severu. Takto jsem musel najít zem. Buďto náš ostrov nebo britskou pevninu. Teď už to bylo jedno.