A stále žádné světlo pod mraky.

Dokonce ani to bezútěšné červené nebe. Nacházelo se vysoko nad mrakem, jímž jsme nyní pluli. Javelin byl jako úhoř, který se plazí bahnem obzvlášť kalné řeky.
Po sedmnácti minutách jsem řekl Seymourovi: „Jestli tady nahoře zůstaneme ještě dlouho, budeme muset vystoupit a dojít pěšky.“
„Prosím?“
„Nebojte, to je starý pilotský vtip.“ Pustil jsem knipl dopředu a letoun začal klesat. Chtěl jsem dodat něco o tom, jak využít katapult, kdyby došlo palivo. Jenže v téhle tmě a s ohledem na to, že Seymour byl v létání úplný zelenáč, by možná bylo ohleduplnější jednoduše mu přiložit ke spánku pistoli.
Bez rádiového kontaktu bych se musel spolehnout na to, že se mi podaří polohu nějak odhadnout, abych navázal zrakový kontakt s přistávacími světly. Před startem jsem viděl, jak vystřelili několik raketových světlic, které ukázaly, že volný prostor mezi zemí a mrakem je asi tři sta metrů.