Thursday, March 30, 2006

Naklonil jsem se přes zábradlí.

Nade mnou viselo slunce – smutný červený kotouček v zenitu. O světlo byla nouze. Bylo ho tak akorát, abych rozeznal zlověstné, kymácející se siluety trifidů a hromady, které tvořily bujnou vegetací zarostlé hroby jachet a remorkérů. Měl to být bezútěšný, skličující výjev. Ale přísahám, že jsem v tom okamžiku cítil triumf, který mnou projel jako blesk, od špiček prstů na nohou po kořínky vlasů.
Stála tam totiž moje divoška. Vlasy jí trčely kolem hlavy jako chmýří nějaké obrovské, tmavé pampelišky. Oči rozzářené vzrušením a – troufnu si říct – strachem se upíraly na loď, jejíž komín vypouštěl hustý dým a šrouby čeřily vodu doběla. Myslím, že viděla něco takového poprvé.