Pobaveně se usmála.

„Nestává se každý den, aby se někdo postavil obávanému kapitánu Sharpstoneovi. Blahopřeji.“
„Chtěl jsem jenom, aby mi uvěřil. Ale zpackal jsem to.“
„Nakonec jste však dosáhl svého.“ Pokynula hlavou k čekající dívce. Loď se zatím pomalu sunula k plovoucímu ostrovu. „Kdo je to?“
„Nevím. Nejspíš ji to odneslo na moře, když se ta věc odtrhla od pevniny.“ Ohlédl jsem se po mladé ženě vedle sebe. Ten den mi to muselo myslet obzvlášť pomalu, protože teprve tehdy jsem si zařadil její přízvuk, třebaže jsem v zašlé nádheře Sandownova Imperiálního kinopaláce zhlédl stovky starých hollywoodských filmů. „Vy jste Američanka,“ řekl jsem překvapeně.
„Vy Britové jste vážně vnímavý národ.“ Stále s úsměvem na rtech přejela zlehka rukou po mé paži, která stále vězela v pogumovaném skafandru. „Tento oděv nosí všichni mladí muži na vaší straně Atlantiku, kteří chtějí jít s módou?“
Musel jsem se také usmát. „To sotva. Dokonce budu moc rád, až to ze sebe po deseti dnech stáhnu. Mimochodem, omlouvám se.“
„Za co?“