„Že jsem řekl, co bylo jasné. Že jste Američanka. Nechtěl jsem, aby to znělo tak strašně hloupě. Ale mám za sebou několik mírně řečeno nezvyklých dní.“ Otočil jsem se, abych se podíval, jak se ostrá příď lodi tlačí do změti plovoucích vodních rostlin a rozráží ji stejně snadno, jako když čepel nože krájí zelí. V tu chvíli motory daly zpětný chod a zastavily plavidlo. Jeden palubní dělník spustil žebřík. Skoro pro sebe jsem řekl: „Plovoucí ostrovy, trifidi, mladé divošky, dny temnější než noc. Chvíli trvá, než si na to člověk zvykne.“
„Vypadá to, že se potřebujete pořádně najíst a dobře se vyspat,“ řekla vlídně.
„Souhlasím. A nepohrdl bych panákem rumu, kdyby se na lodi nějaký našel.“
„Věřím, že nějakou tu sklenku seženeme. Promiňte, teď jsem nevychovaná zase já.“ Usmála se na mě těma svýma jasně zelenýma očima a podala mi ruku. „Kerris Baedekkerová z New Yorku.“