Když jsem uslyšel úlevné vzdechy výzkumného týmu, vytušil jsem, že je to signál k ukončení poplachu. Chodbou se rozlehl dusot nohou, jak se námořníci vraceli do svých kajut.
Ať to bylo cokoli, pominulo to bez jediného výstřelu.
Přesto mi ta horečná aktivita kolem lodních zbraní poskytla dostatek materiálu k přemýšlení. Ještě když jsem v noci uléhal na lůžko, vrtalo mi hlavou, jaké setkání kapitán Sharpstone na širém moři očekával.
Ráno se spíš připlížilo, než přišlo: nad východní obzor se pomalu rozšířila matná skvrna, jako když krev prosakuje tmavou látkou.
Probudil mě chlad. U snídaně jsem se dozvěděl, že v zájmu zvýšení rychlosti kapitán Sharpstone nařídil použít každý krychlový centimetr páry k tomu, aby se motory roztočily ještě víc, takže na vyhřívání kabin teplo nezbylo. V řezavě chladném ránu, které tu a tam nechalo námrazu na plachtě přes lodní dělo, jsem se tedy zachumlal co nejtepleji, vyšel jsem na palubu a zahleděl jsem se dopředu do zimního šera. Červená šmouha za mnou se pomalu sunula po obloze výš. Před desátou už znovu získala třpyt červeného staniolu. Přesto stále vydávala velice málo světla.