Druhý den večer, když bylo slunce jen cihlově červenou šmouhou nad obzorem, na palubě znenadání propukla horečná aktivita. Z palubních průlezů vybíhali námořníci, v jejichž výrazech bylo možno číst odhodlání i napětí.
Kapitán Sharpstone na mne zavolal klidným, ale mocným hlasem: „Pane Masene, běžte dolů, prosím.“ V téměř úplné tmě ho bylo na můstku vidět jen jako temnou siluetu.
Má zvědavost byla silnější. „Co se děje?“
„Nic, s čím bychom si nedokázali poradit. Teď vás ale musím požádat, abyste se odebral do podpalubí.“
Několik členů posádky mezitím stáhlo ochranné plachty z velkého palubního děla. Další zvedali do stojanů kulomety.
„No tak, pane Masene,“ trval na svém kapitán. „Jinak budu nucen nechat vás odvést dolů v zájmu vaší vlastní bezpečnosti.“
Zdráhavě jsem opustil palubu a odebral jsem se do jídelny pro cestující.
Nálada výzkumného týmu byla viditelně napjatá. Nikdo nemluvil. Gabriel si složitě proplétal prsty a vyhlížel okénkem ven.
„Co se děje?“ zeptal jsem se. „Posádka na palubě se postavila ke zbraním.“
„Je to jen bezpečnostní opatření,“ řekl mi Rory. „Není čeho se bát.“
Hezká slova – ale všiml jsem si znepokojených výrazů Kim a Deka.
„Stává se to často?“ zeptal jsem se. Došlo mi, že tihle lidé mají nepřátele. A že někde tam v tmavém oceánu se k nim nepřítel může nepozorovaně přibližovat.
Tiše jsem seděl a čekal jsem, až padne první výstřel.
Večeře se z celkem pochopitelných důvodů opozdila. Teprve po narychlo připravené omeletě zazněl z palubního rozhlasu hvízdavý zvuk.