Jonáš

Velryba mě spolkla do svého břicha. Cítil jsem houpavý pohyb. Slyšel jsem tekutiny syčivě kolující tělem. Svist vypuzovaného vzduchu. Hluboké dunění mocného srdce. Přízračný hlas říkal: „Deset sáhů… osm sáhů…. pět sáhů…. čtyři sáhy.“
Otevřel jsem oči a uviděl jsem kovové lodní přepážky. Dveře se otevřely a odkryly výhled do chodby osvětlené v pravidelných intervalech elektrickými světly. V tu chvíli se nade mnou vztyčila postava. Zaostřil jsem pohled na tekutinu, která vystříkla z injekční stříkačky. Pak mě jehla bodla do ramene. Uslyšel jsem zvláštní dunivý řev. Mlhavě jsem si uvědomil, že vychází z mých úst. Světla se zatočila; vír se vrátil. Znovu mě to stáhlo do tmy.
Když jsem otevíral oči, okamžitě jsem vycítil změnu prostředí. Vzduch byl jinak cítit. Připadalo mi to jako byliny. Rozměry místnosti, v níž jsem ležel, byly větší a postel širší. Z dálky ke mně doléhal jektavý zvuk, jako by někdo tlumeně hrál na xylofon.
Vím, že jsem ten zvuk měl identifikovat hned. Ale měl jsem pocit, jako by mi do hlavy někdo nacpal surovou bavlnu. Oči mi ustavičně slzely a jazyk se mi lepil na patro. Bylo to, jako bych si dopřál ďábelský flám (a teď za to pykal hlavou jak střep). Přesto jsem se na posteli alespoň posadil.