Po koncertě nás Gabriel vyprovodil k čekajícímu taxíku. Nad mořem se dosud míhaly modravé a stříbřité exploze blesků.
Otevřel Kerris dveře. „Šťastnou cestu, slečno Baedekkerová,“ řekl jí. Jakmile jsme vyšli na ulici, vrátil se ke zdvořilému oslovování. „Pane Masene. Dávejte na sebe pozor.“
„Budu, Gabrieli. Ty taky.“
Nikdy na ten okamžik nezapomenu. Na jeho široký přátelský úsměv. Na to, jak mi cloumal rukou nahoru a dolů, když jsme stáli u otevřených dveří taxíku.
Protože v tom okamžiku vystoupil ze stínu muž s pistolí v ruce. Natlačil Gabriela na auto, odstoupil a pak vystřelil na jeho hruď.
Gabriel se zhroutil a horní polovinou těla padl na zadní sedadlo auta, kde seděla Kerris. Zoufale jsem se vrhl dopředu, abych se ho pokusil v pádu zachytit.
Ale dřív, než se k němu mé natažené ruce dostaly, se mi kolem krku sevřela něčí paže a začala mě škrtit. Jednou stranou šíje mi projela ostrá, řezavá bolest. Zdálo se mi, že někde v dálce slyším Kerrisin křik.
Světla přístavu rozmazaná blýskáním se najednou slila do jediného světelného víru.
Točil se kolem dokola, čím dál rychleji. Spolkl mne do tmy. Do absolutní, bezedné tmy.