Můj mozek, otupený uspávací látkou, se pročistil dostatečně, abych pochopil, že jsem vězeň. Roztřeseně jsem se vrátil, sedl jsem si zpříma na postel a začal jsem v této pozici klímat. Nakonec se dveře otevřely. Dovnitř vešla pružná černoška kolem pětadvaceti let, se žlutou páskou na čele. V rukou měla samopal, kterým mi namířila na obličej, jako by nic. Nepohnul jsem se. Díval jsem se na ni se snovým klidem.
Mladý muž latinskoamerického vzezření mi dolil vodu do džbánu z větší nádoby a pak položil na postel vedle mě tácek s ovocem a chlebem.
Moji věznitelé nepromluvili ani slovo. Já také ne. Když ten vážný, tichý obřad skončil, odešli. S žaludkem, kterým mi škubaly ne zrovna malé křeče, jsem si netroufal jíst. Raději jsem dlouhými, žíznivými doušky vyprázdnil džbánek s vodou.
Vodní obřad se opakoval ve čtyřhodinových intervalech. Vždy přišel stejný pár: žena se samopalem a muž s velkým džbánem, z něhož dolil můj menší. Opět nikdo nepromluvil. O chvíli později jsem zůstal sám, abych mohl obřad zakončit tím, že znovu vypiju vodu na jeden zátah.