Na podlaze stál

plechový pohárek a džbán s vodou. Dlouho jsem na to civěl. Věděl jsem, že chci, zoufale chci nalít tu studenou, čirou vodu do pohárku a pít, co hrdlo ráčí. Ale vazba, která nějakým způsobem propojovala toto vědomí s tím, abych fakticky pohnul rukou a něco pro to udělal, byla přetržená. Díval jsem se slzícíma očima střídavě na pohárek a na vodu. Za dlouho jsem konečně získal alespoň malou motorickou kontrolu. Připitoměle, nekoordinovaně se mi podařilo cáknout vodu do pohárku. Uchopil jsem ho, ale než jsem jej dopravil ke rtům, podařilo se mi vylít všechno do poslední kapičky.
Já to vzdávám. Místo pohárku jsem vzal džbán a hltavě jsem vypil celý obsah. Věřte mi, ta voda byla to nejlahodnější, co jsem za hodně dlouhou dobu ochutnal. Když jsem do sebe nalil tak litr, zdaleka jsem se necítil tak nejistě jako předtím. Bolest hlavy ustoupila a já jsem si začal trochu víc všímat svého okolí.