Po chvíli jsem začal své okolí lépe vnímat.

Po jednom střešním trámu lezl pavouk o velikosti talíře a svýma složenýma očima si nepochybně měřil vetřelce. Venku se na chvíli rozlehlo hlasité bubnování. Déšť, uvědomil jsem si, déšť bušící do střechy z vlnitého plechu. Přeháňka byla krátká, skončila stejně rychle, jako začala. Prakticky okamžitě jsem ucítil až nepříjemně intenzivní pach hlíny. Pavouk nade mnou ztratil zájem o mne a raději vysával životní šťávy z velké mouchy.
Jídlo…
Podíval jsem se na tácek vedle sebe. Chléb mi připadal trochu moc okoralý, ale plátek růžového vodního melounu vypadal lákavě. Zakousl jsem se do něho. Kromě sladké šťávy mi ústa zaplnila i spousta jadérek, ale chuť k jídlu se bouřlivě probudila. Ve společnosti osminohého spolustolovníka, který si nad mou hlavou pochutnával na vlastním jídle, jsem snědl všechno, co na tácku bylo.
Znovu ke mně dolétlo rytmické chrastění. Naklonil jsem hlavu na stranu a poslouchal jsem. Klacíky, které vytrvale buší do nějakého většího kusu dřeva. Zamračil jsem se, jak jsem se snažil zařadit ten kdysi známý zvuk.
Potom můj omámený mozek konečně zabral. Slovo, které jsem hledal, si našlo cestu na mé rty.