„Co teď?“
„Několik dní zůstaneme tady. Až ta chátra odejde, vrátíme se, vyčistíme základnu od trifidů, opravíme ploty a postavíme ji znovu. Pohřbíme to, co zůstalo z mrtvých. Bude to dlouhá práce, ale uděláme to.“
„Ale máte přece vojenská letadla. Mohli byste pronásledovat Torrencovy lodě a rozbombardovat je na kusy.“
„To bychom mohli,“ připustil Sam. „Potíž je v tom, že vzali do zajetí spoustu našich lidí, kteří na těch lodích budou. Doufáme, že jednou budou zase svobodní.“
„Ale zatím budou využíváni na otrockou práci?“
„Ano, budou.“ Přikývl a zamyšleně si přejel prstem po kořeni nosu. „A zajaté ženy se stanou součástí Torrencova velkého plánu. Budou nuceně oplodněny. Budou mít děti.“ Jeho hlas byl unavený. „Zalehnu.“ Poplácal mě po rameni. „Měl by ses taky zkusit vyspat. Čekají nás těžké dny.“
Loudavě se vzdálil a sedl si zády k jednomu vozidlu. Velice jsem pochyboval o tom, že Sam Dymes té noci zamhouřil oko. A i kdyby ano, něco mi říkalo, že těžké sny by toho dobrosrdečného muže mučily až do rozbřesku.