„Díky,“ promluvil překvapivě tichým hlasem. Potom se zadíval oknem dopředu, jako by se v myšlenkách přenesl někam daleko.
Jumbo se plahočilo zpátky do kopce a já jsem tentokrát už neměl žádné zábrany. Jakmile nám cestu zkřížili nějací útočníci, dal jsem jim plamenometem co proto.
Ve chvíli, kdy Jumbo konečně prorazilo plot, se hořící stopa táhla až k místu, kde padla Jazmay. Trasa, kudy jsme projeli, byla poseta tvary, které se svíjely a doutnaly. Ale tentokrát jsem nechal oči otevřené.
Noc zastihla zbylá Jumba zaparkovaná v kruhu. Byli jsme nějakých patnáct kilometrů od tábora, na planině, která se táhla, kam až oči dohlédly. Trifidi kolébavě pochodovali směrem ke vzdálenému táboru.
Zpráva se evidentně šířila trifidí šeptandou.
Přijďte, bude hostina.
Jeden za druhým odhodlaně postupovali na sever.
Sčítání ukázalo, že z bitvy vyvázlo jen něco málo přes sto Lesáků. Očividně skleslí z utrpěné porážky, rozdělali jsme oheň v zóně bez trifidů vytvořené hradbou vozidel. Sušené zásoby a láhve s vodou posloužily k poněkud tísnivé večeři. Potom jsme postavili hlídky vyzbrojené silnými svítilnami a karabinami a pokusili jsme se využít noc k tomu, abychom se co nejvíc vyspali.