Ležel jsem na trávě a díval jsem se vzhůru na hvězdy. Orion, moje oblíbené souhvězdí z klukovských let, teď vypadal nevýrazně. Jeho pás, kdysi třpytivý, se už netřpytil. To, co tam venku tvořilo mlžnou bariéru mezi Zemí a vzdálenějším vesmírem, střídavě sláblo a sílilo jako odliv a příliv nějakých obrovských kosmických moří. Občas to ztlumilo slunce tak, že z něj zůstal jen krvavě rudý kotouček. Jindy to prořídlo, takže slunce svítilo téměř normálně. Právě teď to zahalilo hvězdy závojem, kterým prozařovaly jen ty nejjasnější. Ale i ty svítily ponuře, přitažlivé asi tolik jako zuby v mrtvé lebce.
Dlouho jsem tam ležel a díval se nahoru na smutně zakalenou oblohu, než si pro mě přišel spánek, ale i potom se mé sny hemžily hořícími lidmi, křikem a vyděšenými tvářemi. Znovu a znovu se mi vracel obraz Jazmay padající k zemi. Místo krve jí z rány na hlavě vyrazily vějíře trifidích úponků, které rostly dál a dál, bez konce, až jako břečťan obrostly budovy, pohltily celé země a chystaly se pokrýt celý svět…