„To dělá ta hudba,“ překřičel jsem burácení motoru. „Orientují se podle zvuku té hudby.“
Gabriel přikývl. V jeho tváři se zračilo smutné uspokojení. „Proto hrajeme raději písničky než instrumentální skladby. Ti tvorové zbožňují lidský hlas.“
Zatímco jsme se přesunovali k naší únikové části plotu, ohlédl jsem se. Torrencovi muži měli pod kontrolou snad tři čtvrtiny tábora. Kruh postav v maskáčích obkličoval budovu velitelství. Poslední Jumba odjížděla se vzácným nákladem Lesáků. Jedno vozidlo však zůstávalo. Bylo obludou i mezi ostatními. Dvě věžičky s kulomety rozsévaly ohnivou smrt a zkázu. Torrencovi muži na ně útočili, ale byli znovu a znovu odráženi.
V tom okamžiku jsem uviděl, jak z kanceláře vyběhl Sam Dymes. V jedné ruce držel brašnu napěchovanou dokumenty, které byly příliš tajné, než aby mohly padnout útočníkům do rukou. Vedle něho běžela Jazmay a střílela ze samopalu.
Honem, honem… Popoháněl jsem je očima, aby naskočili do toho nestvůrného vozidla a s burácením odjeli po svahu do bezpečí. V tutéž chvíli, kdy jsem je mlčky popoháněl, aby běželi rychleji, jsem si všiml, že útočníci manipulují nějakých třicet kroků od vozidla s dlouhou černou trubkou. Během několika okamžiků bylo po všem. Vyvalil se dým, raketa vylétla z roury, prorazila kovový bok a vybuchla v jeho hrdinském srdci.
Exploze vytrhla ze stroje obě věžičky. Hořící vrak se kutálel trávou k řece.
Nevěřícně jsem na to zíral. Tlaková vlna srazila Sama i Jazmay na zem, ale jako blesk se znovu postavili a sprintovali ke kantýně, aby se v ní schovali. Ale bylo jasné, že každý úkryt, který najdou, bude mít jen krátké trvání.