„Připrav se s tím průlezem!“ zařval na mě Gabriel a hned se zase vrátil k popohánění řidiče, aby přijel ke kantýně blíž.
Viděl jsem, jak se nepřátelský dav rozevřel jako Rudé moře před Mojžíšem. Zdálo se, že v prostoru tábora se hemží až neskutečné množství vojáků v hnědozelených uniformách.
Rychle jsem se rozhlédl. Tábor byl v rukou nepřátel, o tom nemohlo být nejmenších pochyb. Ale toto dobytí mohlo mít krátké trvání. Už jsem viděl trifidy, jak postupují tou svou trhanou chůzí, která způsobovala, že se horní část stonku a kalich prudce komíhaly sem a tam. Valili se protrženým plotem a nejkratší cestou mířili k mrtvým z obou stran. Dnes večer se rostliny nakrmí do sytosti.
„Sakra!“ zaklel mrzutě Gabriel.
Když jsem se podíval sklem před sebe, uviděl jsem před námi shluk mužů. Tentokrát před naším strojem neprchali. Dva z nich mířili přímo na nás dlouhou černou rourou.
Gabrielovi se zalesklo v očích. „Tarasnice! Buď připravený vyskočit.“
V podobných chvílích je úžasné, jak může pud sebezáchovy dát člověku rychlost blesku. Bez uvažování jsem popadl ovládací páku před sebou a zmáčkl jsem červené tlačítko.
Z chobotu na předku našeho vozidla vytryskl obrovský plamen. Ta hučící, prskající žhavá masa měla barvu samotného pekla.