Dříve, než nepřátelští vojáci stihli z tarasnice vystřelit, plamen je pohltil.
Pustil jsem spoušť. Příval pekelného ohně ustal. Současně jsem zavřel oči, protože jsem nechtěl vidět následky svého činu.
Ani jsem nemusel. To, co z vojáků zůstalo, o několik vteřin později přejelo naše vozidlo.
„Davide. Otevři průlez.“
Vozidlo zastavilo vedle kantýny, jen dva metry od vchodu. Sam Dymes s brašnou plnou dokumentů vyběhl zpoza rozstřílených dveří. U průlezu se zastavil a kývl na Jazmay, která hbitě vylezla oknem.
Ale k průlezu se nedostala. Zastavila se svým tmavým, energickým pohledem na mých očích. To byl okamžik, kdy ji našla nepřátelská kulka. Zhroutila se na zem a její krásné vlasy prosákly karmínem. Její upřené oči přestaly vidět, světlo života z nich vyprchalo v jediném okamžiku.
Sam se na ni podíval s výrazem, v němž se dala vyčíst bolest a vztek. Popadl ze země samopal a vypadal v tu chvíli, jako by se chtěl v záchvatu pomstychtivé zuřivosti rozběhnout za jejím vrahem.
Zakřičel jsem na něho: „Same. Je pozdě. Vlez dovnitř!“
Jeho vytáhlá postava se nerozhodně zhoupla. Prahl po pomstě. Pak ještě jednou zalétl očima k nehybnému tělu Jazmay, smutně potřásl hlavou a vlezl do vozidla.
„Jeď, řidiči! Šlápni na to!“
Sam zavřel průlez a nasoukal se do kabiny za mne. Jeho výraz byl jako otevřená rána. Z jindy klidných očí čišely žal, hněv a zuřivost a měnily jeho pohled v něco, z čeho mi stydla krev v žilách.