Sunday, February 25, 2007

Škubl jsem sebou a probudil jsem se. Ve tmě, která byla takřka absolutní, vedle mě někdo seděl. Z cigarety, kterou schovával mezi dlaněmi, stoupal dým. Byl tak zamyšlený, že si zapomněl z cigarety oklepat popel, který se mu teď v šedivých vločkách sypal na kotníky. Sam vypadal, jako by ho drtily strasti celého světa.
Přestože se nepohnul, musel nějak vycítit, že už nespím.
„Podělali jsme to, Davide,“ řekl sotva šeptem. „Podělali jsme to.“
Posadil jsem se. Údy jsem měl ztuhlé od ležení na zemi.
„Včera mi řekla, že čeká dítě…“ Mluvil nesoustředěně, nesouvisle. „Zítra měla odletět domů k manželovi na mateřskou. Jazmay byla dobrá holka… vlastně už ne holka… žena. Znal jsem ji od doby, kdy její rodina připlula z Irska na plachetnici, která vypadala, jako by ji pohromadě držely provázky a balicí papír. Život je groteskní… nemyslím směšný. Prostě – prostě občas vyskočí a kousne tě. Byla šťastná, že bude máma, mluvila o tom, jak se na to těší. A o pár hodin později leží mrtvá na zemi… Na člověka z toho jdou nejrůznější myšlenky. Byl to osud? Bylo to někde napsané?“ Najednou změnil téma a s ním i tón. Sice dál mluvil tím tichým jižanským šepotem, ale jako by měl na sebe zlost. „Jak jsem mohl být tak pitomý, Davide? Jak je možné, že nás tak zaskočili?“
„Ty torpédové čluny byly rychlé. Než jsme se stačili rozkoukat, sesypaly se na nás.“
„Ale měli jsme pozorovací stanoviště po proudu řeky. Jediné, co mě napadá, je to, že hlídky přepadli dřív, než stačily spustit poplach.“