Ústup

Dolů to jelo rychleji, mnohem rychleji. Jumbo se s rachotem řítilo k budově kantýny. Jazmay střílela z okna samopalem. Sam mířil zpoza dveří revolverem.
Situace nevypadala dobře. Snad třicet útočníků obkličovalo budovu a kropilo stěny střelami ze svých karabin.
„Musíme sebou hodit,“ křikl Gabriel. „Až přijedeme k baráku, otevři průlez a dostaň ty dva co nejrychleji dovnitř. Jasný?“
Přikývl jsem a sevřel jsem tyč před sebou.
Připadalo mi to, že jsme v těch kabinách na předku Jumba hrozně zranitelní. Jako by kolem nás nebylo nic než sklo. Věděl jsem sice, že je tvrzené, ale nepřál jsem si, aby to nějaká kulka prověřila.
Naše Jumbo dojelo na rovnou zem a jeho předek se sklonil tak, že jsme z cesty vyryli metr ornice. Pak už jsme se plnou rychlostí řítili k budově.
Úspěch nebo neúspěch od sebe dělila šířka vlasu. Stačilo, aby některý z nepřátelských vojáků prohodil dveřmi do kantýny granát. Útočníků před námi stále přibývalo. Náš řidič zpomalil.
Gabriel to nehodlal připustit. Zadupal na podlahu kabiny, aby zdůraznil rozkaz. „Jeď, sakra!“ křikl do vnitřního mikrofonu. „Jestli neuhnou, přejeď ty svině!“
Svině uhnuly.
Když viděly, jak se na ně řítí Jumbo, motor řve a od pásů odletuje bahno, uskočily stranou.