Zvedl jsem se z rozbitých židlí, talířů a vysypaného jídla. Sam a Gabriel už utíkali ven z kantýny. Gabriel se zastavil na vyježděné cestě, ale Sam pokračoval dál ke své kanceláři. Jeho dlouhé nohy zabíraly jako nohy atleta.

„Hajzlové,“ sykl Gabriel, plný hněvu. „Hajzlové.“

Podíval jsem se k řece. Přes vodu se rychle šířily zpěněné brázdy ve tvaru písmene V.

„Torpédové čluny!“ Gabriel je zahlédl také. „Jak nás sakra mohly sledovat až sem?“

Díval jsem se, jak torpédové čluny zatáčejí ke břehu. Byla to malá, štíhlá plavidla, sotva větší než odpalovací komory, které měla po obou stranách středové kabiny. Ještě chvíli se řítila k táboru a pak vypustila svůj smrtící náklad.

Viděl jsem, jak se torpéda ženou ke břehu, a zatahal jsem Gabriela za ruku. „Pojď zpátky! Jsme moc blízko.“

Torpéda byla rychlá. Příliš rychlá, než abychom stačili udělat více než několik kroků – i když Gabrielův vztek byl tak prudký, že by mě nepřekvapilo, kdyby se rozběhl vpřed a pokusil se je nějak odchýlit holýma rukama.