Přesto jsem se podíval směrem, kterým ukazoval. O kus dál po proudu, stranou vlastní bitvy, leželo ve vodě zvláštní plavidlo, které svůj úkol zřejmě už splnilo. Připomínalo platýse. Sotva vyčnívalo nad hladinu a bylo strakatě pomalované tmavými odstíny modré a zelené. Dvě prosklené kabiny vykukovaly nahoru jako blyštivé oči. Drobné plavidlo, prakticky nevyčnívající nad hladinu oceánu, sledovalo poškozenou ponorku na základnu a potom odvysílalo její polohu hlavnímu údernému svazu.
„Sakra!“ vybuchl Gabriel. „Mělo nám dojít, co dělají. Proto ta velká děla mířila vedle, když jsme se snažili vyklouznout z Hudsonu. Chtěli nás jenom zmrzačit. Pak nás mohli sledovat až sem a…“ Jeho hlas zanikl v proudu nesouvislých nadávek.
Řeka sice byla příliš mělká na to, aby po ní mohly připlout válečné lodě s hlubokým ponorem, ale velice rychle se zaplnila celou flotilou menších člunů. Hnaly se vpřed, zatímco jejich palubní děla, kulomety, minomety a raketové baterie pálily o sto šest: jako smečka vodních hyen stahujících se kolem kořisti.
Ale ani nám nechyběly ostré zuby. Z různých míst na našem břehu zaštěkala děla a zasypala řeku granáty. Některé našly cíl. Tři nepřátelské motorové čluny se proměnily v ohnivé koule a jejich hořící posádky se vrhly do vody.
Gabriel radostí skákal po kovovém hřbetě Jumba. Ale dávka z kulometu, která se vzápětí odrazila od obrněného boku zabijáka trifidů, nám připomněla, že naše postavení je poněkud nápadné. Rychle jsme seskočili na zem a zpoza stroje jsme sledovali průběh boje.
Situace se nevyvíjela dobře. Navzdory tomu, že naše zákopy, palebná stanoviště děl a hlídkové věže statečně opětovaly palbu, více než tucet motorových člunů pronikl ke břehu. Pak, chráněni prudkou kulometnou palbou, Torrencovi vojáci vyrazili na zteč do kopce. V běhu stříleli, někteří házeli granáty do zákopů. Ztrácel jsem naději. Torrence zahájil rázný útok vedený speciálními pěšími oddíly. Lesáci umírali po desítkách.
V takových chvílích se často přihlásí o slovo absurdita.