Stejně jsme stačili odběhnout jen několik metrů, než jsme se otočili, abychom byli svědky toho, co muselo přijít. Dvě torpéda zasáhla zbývající ponorku schopnou plavby. Ponorka explodovala v gejzíru bílé pěny. Poté, co se rozlomila, bylo ještě chvíli vidět, jak dvě oddělené půlky plují od sebe, než klesly na dno řeky.
Třetí torpédo narazilo do bahnitého břehu a udělalo v něm pětimetrový kráter. Dovnitř se okamžitě vevalila vířící voda. Bublalo to a kouřilo jako nějaký ježibabí lektvar. Čluny, které odpálily torpéda, nás vzápětí zasypaly palbou z kulometů.
Gabriel, který tam stál jako nějaká divoká tmavá socha, ponechal volný průchod svému vzteku. „Jak nás našli?“ vychrlil ze sebe. „Na zpáteční cestě jsme dělali všechno předpisově. Drželi jsme nonstop hlídky. Přesvědčili jsme se, že nás nikdo nesleduje. Tak jak je možné, že jsou teď tady?“ Vypadalo to, že ani nevnímá svítící střely, které sviští kolem něho.
„Gabrieli!“ zařval jsem. „Hlavu dolů!“
Rozběhl se k nejbližšímu Jumbu a rychle vylezl na střechu. „Tamhle!“ ukázal. „Takhle to ti parchanti udělali!“
Vylezl jsem za ním, třebaže se mi naše nechráněné místo vůbec nezamlouvalo. Kulky létaly nepříjemně blízko.