Z reproduktorů rozmístěných na sloupech po celém táboře začala hrát hudba. Rytmický ženský hlas zpíval pomalou baladu, která se ozvěnou rozléhala po stráni. Dokonce ani střelbě mísící se s mučivými výkřiky umírajících se nedařilo přehlušit tu krásnou melodii.
Něčí ruka mi zatřásla ramenem. „To je náš signál k ústupu!“ Gabriel otevřel průlez Jumba. „Vlez tam!“ Rychle jsem se nasoukal dovnitř a posadil jsem se na jedno přední sedadlo. Zahlédl jsem, jak nějaký mladý hispánec vklouzl průlezem do kabiny pro řidiče pod mýma nohama. V další vteřině motor burácivě ožil.
Vozidlo se už rozjelo na svých housenkových pásech dopředu, když dovnitř vlezl Gabriel a posadil se vedle mne.
„Neviděl jsi Sama?“ zavolal.
„Když jsem ho zahlédl naposledy, mířil do své kanceláře.“
Gabriel se na sedadle otočil, aby lépe viděl na správní barák, kde Lesáci nakládali citlivější dokumenty do čekajících Jumb. Třesk kulek, které zasáhly bok našeho vozidla, najednou obrátil mou pozornost zpátky k řece. Objevily se další motorové čluny plné mužů v zelených maskáčích. Některé čluny se pokusily najet na břeh v místech, kde byl sráz příliš prudký, a tak útočníkům nezbylo než na břeh doskočit. Jenže sklon bahnitého břehu způsobil, že sklouzli zpátky do vody, kde se utopili pod tíhou výstroje, kterou měli na sobě.
Přesto se mnoha útočníkům podařilo proniknout na suchou zem – třebaže ne všichni se dostali až do tábora. Z hlídkových věží naši kulometčíci kropili zemi kulkami a mnoho vojáků posílali k zemi v půlce kroku. A po celou dobu zněla kakofonie střelby, explodujících granátů a pronikavého jekotu raketových baterií. Dým, který se valil táborem, byl hustý jako podzimní mlha.
„A co Sam?“ zavolal jsem na Gabriela.