Díky tomu a příliš mnoha dírám v trupu jsme se nemohli potopit. Jediné, co nám zbývalo, bylo mazat na otevřené moře, jako by nám za zadkem hořelo. Náhodou jsme vjeli přímo do mlhy, ve které se nám podařilo uklouznout dělovým člunům.“ Zavrtěl hlavou. „Věř mi, takovou cestu bych nechtěl zažít ještě jednou, pěkně děkuji.“

Poslední slova Gabrielovy věty ještě visela ve vlhkém vzduchu, když to přišlo. Zvuk, který nebyl zvukem. Byla to spíš neviditelná vlna, tvrdá jako beton, která zasáhla kantýnu, smetla talíře ze stolů a potom ty, kteří jedli, ze židlí. Okna se jedno po druhém roztříštila. Ozvěna se vrátila od srázu na druhé straně řeky jako zahřmění. Okamžitě jsem uslyšel křik. Siréna začala kvílet na poplach.