Vzdychl jsem úlevou. Naše odloučení bylo nepříjemné samo o sobě a zhořklo by úplně, kdybych věděl, že mě Kerris zneužila.

Gabriel nám při jídle vyprávěl o nejnovější misi na záchranu Christiny, třebaže jsme už skoro všechno jednou slyšeli. Věděli jsme hlavně to, že krátce předtím, než do nemocnice vtrhlo přepadové komando po zuby ozbrojené samopaly, Christinu uklidili na tajné místo.

„Smůla,“ řekl procítěně Sam. „Zatracená smůla.“

„Slovy jednoho starého blues,“ poznamenal Gabriel, „nebýt smůly, pořádné smůly, byl by náš život jednotvárný. Odvezl jsem pak přepadové komando k Hudsonu a koho nevidím – Roryho Masterfielda, jak hledí přímo na mne. Věděl jsem, že mě poznal, že moje krytí je v háji. A tak jsem naskočil do ponorky s našimi kluky. A tím to mělo skončit. Potopit se, vyklouznout po Hudsonu na moře a zmizet. Jenže jedna pobřežní baterie nás našla reflektorem. Seděli jsme tam jak kačeny. Ale první štěstí, které jsme té noci zažili, bylo to, že velká děla na ostrovech neměla potřebný dostřel. Granáty padaly více než půl kilometru od nás. S několika houfnicemi z baterie na TriBeCa už jsme takové štěstí neměli. Musím jim přiznat, že byli opravdu dobří. Udělali nám do věže tolik děr, že je v ní teď víc vzduchu než železa. Pak to korunovali tím, že nám ustřelili periskop a radar.