„Teď. Zůstaň stát na pět vteřin úplně bez hnutí.“
„Gabrieli –“
„Důvěřuj mi, jo?“ Tvářil se vážně, ale zároveň jako by byl nabitý nějakou energií. Jako by byl na stopě něčemu důležitému.
„Tak dobře, co mám podle tebe udělat?“
„Fajn. Až řeknu: ,Teď,‘ zkus se po dobu pěti vteřin hýbat co nejmíň. Pak rychle zvedni ruce přímo nad hlavu. A pozorně při tom poslouchej ty trifidy tamhle na pahorku.“
Udělal jsem, co po mně chtěl.
Když jsem stál nehybně, slyšel jsem pomalé ťukání, skoro jako když člověk zamyšleně bubnuje prsty do desky stolu. Ale jakmile jsem pohnul rukama, rozpoutalo to doslova explozi klepání, která se zpomalila do předchozího tempa, když jsem se přestal hýbat.
„Slyšel jsi to?“ zeptal se netrpělivě,
„Slyšel, ale co to znamená?“