Zrak a sluch

Další den ráno jsem si ani nestačil obout boty a už mi Gabriel Deeds klepal na rameno. „Davide, pojď se na něco podívat a řekni mi, co si o tom myslíš.“ Vypadal jako někdo, kdo právě vykopal truhlu s pokladem.
Šel jsem s ním na kraj našeho tábora vymezeného řadou Jumb. V mlžném ránu vypadaly ještě šedivěji.
„Myslel jsem si, že to nebude trvat dlouho, než nás navštíví sousedi,“ poznamenal jsem. Trifidi se už šourali k táboru. Zatím měli cestu zablokovanou. Ale i tak si budeme muset dát pozor na jejich žahadla.
„Postav se na ten kmen, aby tě dobře viděli.“
„Gabrieli.“ Nechápavě jsem se na něho podíval. „Možná se budeš divit, Gabrieli, ale vím, jak ty potvory vypadají.“
„Jistě. Ale stoupni si na ten kmen. Věř mi, chci ti něco ukázat.“
„Ale oni jsou –“
„Ne, poslouchej je,“ řekl rychle. „Je na nich něco jiného.“
„Jak to myslíš?“
„Jestli se příliš nepletu, myslím, že se právě naučili úplně nový trik.“
Stál jsem na kmeni stromu, který mi poskytoval plošinku asi metr dvacet nad zemí. Nejbližší trifidi byli schovaní za hrází z vozidel, takže z nich bylo vidět jen nejvyšší část stonku a kalichy s žahadly. Ale díky nízkému pahorku asi sto metrů od nás stálo několik trifidů dostatečně vysoko, abych je viděl. Od kořenů po žahadlo. Od těchto trifidů se ozývalo klepání proutků o chlupaté bulvy.
Tázavě jsem se na Gabriela podíval.
„Co slyšíš?“ zeptal se.
„Nic, jenom to, jak trifidi chřestí svými proutky.“
„Chceš říct, že sis ničeho nevšiml, když jsi vylezl na ten kmen?“
„Čeho jsem si měl všimnout?“