Gabriel

zvedl z podlahy pušku. „Někdo to použil jako kyj. Hele, pažba je úplně zničená.“ Podíval se do nábojové komory. „Ale je plně nabitá.“
„Nejspíš se zasekla.“
Gabriel namířil na jezero a stiskl spoušť. Výstřel mi zahučel v uších. Zvuk opět zanikl bez sebemenší ozvěny.
„Dokonalá,“ prohlásil. „Máš nabitou pušku, která funguje. Tak proč ji použít jako kyj?“
„A na palubě nejsou žádné vypotřebované zásobníky,“ upozornil jsem. „Bojovalo se, ale nestřílelo.“
Přešli jsme z jednoho spojeného člunu na druhý. Zanedlouho jsme dorazili na kolesový parník uvázaný ke kostelní věži. Tady zblízka se tyčil vysoko nad mou hlavu. Měl dvě patra kajut, širokou promenádu a zdobené kování. Kdysi to musela být vyložená Kráska Jihu mezi říčními parníky, která v přepychu vozila milionářské hazardní hráče po řekách. Kdysi musely paluby žít hudbou a smíchem, možná i podivnými smůlami při pokeru nebo projevy přízně nějaké aristokratické femme fatale. Teď to byla loď duchů.
Dveře kajut skřípaly s každou vlnou na jezeře. V jídelně nedojedená jídla zaschla a přilepila se k talířům. Kotlík na kamnech se vyvařil a dno se propálilo. Postele byly úhledně ustlané.
„Ten, kdo na posádku zaútočil, musel přijít ve dne,“ řekl jsem. „V postelích nikdo neležel. A jestli se příliš nemýlím, to na talířích vypadá spíš jako oběd než jako snídaně.“
„Souhlasím.“ Sam vypadal, jako by měl v ústech nepříjemnou chuť. „Ale nejsou tu žádná těla. Žádné skvrny od krve. Přesto stačili vyhlásit poplach a měli čas se bránit.“
„A rozhodli se bojovat sekerami. Pušky drželi jako kyje, přestože je měli nabité.“
Prohledali jsme celý parník odshora dolů. Po mužích ani památky. A vlastně ani po útočníkovi. Nahlásil jsem to Samovi, který právě stál u tepaného zábradlí a díval se dolů na vodu mezi kostelní věží a trupem parníku. Zdálo se mi, že tam pod hladinou vidím kostru náklaďáku, jehož vyhaslé světlomety se dívají jako prázdné oční důlky v lebce. Zřejmě ho tam před lety přinesla nějaká povodeň a přirazila jej ke kostelu. Teď tam ležel a hnil. Dlouhé provazce jasně zelených řas se táhly vodou jako kadeře nějakého skřeta.
Sam si zapálil cigaretu. „Fajn, Davide, já se vzdávám. Co se to se světem stalo? Jak k tomu došlo, že je všechno převrácené vzhůru nohama?“ Zachmuřeně potáhl z cigarety. „Jak je možné, že před třiceti lety lidé uviděli na obloze zelená světla, světla, která je oslepila? Jak je možné, že nás převálcovala nějaká smečka šouravých kytek s legračními listy? A proč slunce nesvítí jako kdysi? A proboha, jak mohla parta dospělých chlapů z ničeho nic zmizet, jako by je začarovali nějací duchové?“ Podíval se na mne. „Řekni mi, že na ty otázky umíš odpovědět, Davide, a uděláš mě nejšťastnějším člověkem na zemi.“
Sice bych Samovi v tomto ohledu rád pomohl, ale smutně jsem mu musel říct pravdu: žádné odpovědi jsem neznal.