Odhodil cigaretu do vody,

kde se zasyčením zhasla. „Tak to jsme dva, Davide. Něco ti řeknu. Moc rád bych teď byl doma se svou ženou a rodinou. Nemusel bych se každý den probouzet a čelit další záhadě, která je ještě větší než ty předchozí. Mohl bych si v neděli ráno poležet, s hrnkem kávy, novinami a hodnou ženou vedle sebe.“ Na několik vteřin se zahleděl do neurčita. Neviděl zatopený kostel ani tuto loď duchů, na níž jsme stáli. Trvalo to jenom okamžik, potom se jeho oči znovu zaostřily. Zhluboka se nadechl. „Měli bychom to všechno,“ gestem obsáhl opuštěná plavidla, „uložit do kartotéky pod heslo Marie Celeste a nechat to být.“
Kéž by to bylo tak snadné.
Další zhruba hodinu jsme se zabývali úkony nezbytnými k tomu, abychom připravili hydroplány na zpáteční let do tábora. Pomocná četa načerpala do prázdných nádrží letecké palivo, zkontrolovala stav oleje a elektroinstalace a odvázala lana. Piloti včetně mne se posadili do kabin, aby zkontrolovali přístroje.
Sam to chvíli sledoval, ale nebyla to jeho parketa. Nakonec udělal z rukou troubu a zakřičel na nás z parníku: „Podává se káva! Přijďte za deset minut!“
Ten, kdo unesl posádku, se každopádně ani nedotkl zásob jídla. Než jsme se sešli na palubě parníku, Sam měl nachystané hrnky se skvělou horkou kávou a plechovku sucharů z ovesné mouky. „Klidně se nacpěte,“ prohlásil s vážným výrazem. „Něco mi říká, že původní posádka se už nevrátí.“
Jeden z pilotů přišel na palubu říct Samovi, že musí odletět teď, jestli má dorazit na velitelství do setmění.
„Dobrá… hele, tady je moje hlášení a dopis šéfové. Požádej ji, aby ti pokud možno připravila odpověď a nové rozkazy do zítřejšího rána.“
Pilot zamířil k letadlu a Sam si zapálil novou cigaretu. Pak promluvil k nám všem, jako by mu některé věci ležely v hlavě. „Víte, že jsme v táboře měli posádku rovných sta mužů a žen. Třicet jich buď padlo, nebo bylo zajato při útoku. A půl tuctu jich ještě má taková zranění, která si vyžádají, aby nějakou dobu zůstali na lůžku. Jak takové dobré lidi nahradíte?“ Pokrčil rameny. Nečekal odpověď. Žádná nebyla. Věděl jsem, že počet Lesáků ve všech komunitách není dohromady vyšší než sto padesát tisíc. Pro tuto chabou populaci představovalo krajní zátěž už jen zajištění potravy a ošacení, nemluvě o vynakládání drahocenných zdrojů na nekonečný boj s trifidími armádami a opravování stovek kilometrů protitrifidího plotu. Gabriel zamyšleně ukusoval suchar. „Jak to vidím, šéfka bude muset stáhnout osoby z jiných táborů, abychom znovu měli plný stav.“
Sam přikývl. „Asi ano. Ale tím pádem jí nezůstanou prakticky žádné rezervy…“ Unaveně se usmál. „Připomíná mi to jeden starý vojenský vtip. Jestli máš prostěradlo moc krátké, nahoře si kus uřež a našij si ho dole… jenže teď už to není vtip. Vše nasvědčuje tomu, že právě to děláme.“
Gabriel se na mě podíval. „Třeba by se nám podařilo vyjednat nějakou půjčku a pronájem od Davidových lidí. Určitě by se nám hodilo –“
„Gabrieli – promiň.“ Sam zvedl ruku, aby si vyžádal ticho. „Slyšeli jste to někdo?“
Podívali jsme se na sebe a zavrtěli jsme hlavou.
Sam přešel k zábradlí. Z toho, jak najednou vystrčil hlavu, jsem poznal, že se něco stalo. „Michael upadl… leží tam na palubě.“
Vyrazil jsem za Samem po spojovacích lávkách z parníku na jeden nákladní člun a potom na druhý. Před námi, o něco níž, byla velká plošina voru. Pilot ležel na zádech na slunci, s rukama rozhozenýma na obě strany. Obálka se Samovým hlášením ležela vedle něho.