Nějaká jiná ruka

Když kapitán Rostron z Carpathie po záchraně trosečníků z Titaniku mluvil o skoro až sebevražedné jízdě jeho lodi mezi ledovci, řekl: „Když jsem viděl kry, kterými jsem v noci proplul, zachvěl jsem se. A napadlo mě jen to, že tu noc držela kormidlo nějaká jiná ruka.“
Ten zvláštní pocit přišel i na mne. Slétal jsem tmou dolů, níž a níž, a řídil jsem se barevnými ocasními světly sesterských letadel. Po obou stranách se tyčily útesy, které svíraly Hudson. Měsíční světlo prohánělo po hladině přízračné odlesky. Možná to byly jen turbulence za vedoucím letadlem, ale ta světla pohybující se po vodní hladině rozhodně působila tajemně. A také rozptylovala; přistihl jsem se, jak očima sleduji jejich prudké pohyby. Ale přinutil jsem se soustředit pozornost na ocasní světla letadel před sebou. Kdybych letěl moc pomalu, zaostal bych a ztratil je. Kdybych letěl příliš rychle, nejspíš bych do nich narazil.