„Ne. Jak jsem řekl, tohle je ta problematická část.“ Položil jsem na stůl hrubě načrtnutou mapku, kterou jsem vytvořil. „Tohle je Manhattan. Na sever od něho je řeka Hudson. Jestli si dobře vzpomínám, Hudson lemují strmé kopce a břehy, které jsou vyšší než třicet metrů. Musíme slétnout k řece a držet se pod horním okrajem těch břehů.“ Ukázal jsem na mapu. „To je jediný způsob, jak se můžeme dostat do New Yorku, aniž by nás zachytil radar.“
Tentokrát to byl jeden z pilotů, kdo se málem nevěřícně zakuckal, když slyšel můj návrh. „To je šílenství. Ty nám vážně chceš tvrdit, že musíme letět velkým čtyřmotorovým letadlem údolím řeky jenom třicet metrů nad hladinou? A k tomu potmě?“
„Dá se to udělat.“
„To je sebevražda.“
„My to dokážeme.“
„Ale výškoměr v tak malé výšce neukazuje přesně. Jak chceš odhadnout, že jsi jenom třicet metrů nad hladinou?“
Položil jsem na stůl obrázek číslo dvě. „Připevníme na každé křídlo malé světlo. Sem, na pravou a levou plovákovou vzpěru. Když se namíří dolů pod pečlivě vypočítaným úhlem, bude je vidět jako dva kotoučky světla. V zrcátku umístěném na okně kabiny navigátor uvidí, jak se při klesání letadla tyto kotoučky světla postupně přibližují. Jak jsem řekl, tato světla budou natočena pod přesným úhlem. Navigátor bude pilota průběžně informovat a ohlásí mu, až se dvě kolečka světla na vodní hladině spojí v jedno.“ Zaklepal jsem konečky prstů na papír. „Právě v tu chvíli – když se světla spojí – poletí letadlo přesně ve výšce třiceti metrů nad hladinou. Což bude dost nízko, abychom podlétli newyorské radary a nenechali se zachytit.“
Sam zatleskal. „A tím se nám David Masen vyplatil, dámy a pánové.“ Otočil se ke mně. „Výborně, Davide. Blahopřeju ti k vynálezu – proč tomu tak neříkat –“ trpce se usmál „– Masonova výškového indikátoru a navrhuju, aby ses hned pustil do práce. Do New Yorku vyrážíme za dva dny.“