Noční cesta

Následující slova možná pocházejí z nějaké písničky, hry, nebo pověsti, možná je to nějaké orientální přísloví, já vážně nevím: Na opici se musí pomaloučku, polehoučku!
Ta nezvaná slova se mi nicméně honila hlavou, jak se jim zachtělo, když se tři hydroplány odlepily od klidné hladiny řeky a zatočily na severozápad k tříhodinovému letu do New Yorku.
Na opici se musí pomaloučku, polehoučku! Přísloví (pokud to bylo přísloví), které nabádalo toho, kdo chtěl ulovit svého primáta, k nenápadnosti a možná i jisté choulostivosti. Když jsem totiž zvedl nos letadla a zaposlouchal se do příjemného předení motorů, věděl jsem, že jsem měl vedlejší motivy, když jsem si zajistil, abych pilotoval jedno z letadel do New Yorku. Chtěl jsem najít Kerris Baedekkerovou, až tam dorazím. A potom s ní odletět do své domoviny. Musíte pochopit, že jsem na tom byl tak, jako by toto přesvědčení prostoupilo každý nerv, každou šlachu, každou kost mého těla. Věděl jsem, že jí zachráním. Budeme znovu spolu.
Ale abych byl úplně upřímný, vůbec jsem netušil, jak tohoto cíle dosáhnu.
Na opici se musí pomaloučku, polehoučku! O mém plánu přirozeně nikdo jiný nevěděl. A byl to chabý, nedomyšlený plán.
„Dáš si kávu?“
„Díky.“ Luxus druhého pilota si mise nemohla dovolit, a tak zaujímal sedadlo vedle mne Gabriel Deeds. Nalil mi z termosky kouřící kávu.
„Zatím to jde dobře?“ zeptal se a podal mi pohárek.
„Zatím to jde dobře,“ potvrdil jsem. „A teď přijde ta kouzelná fáze, o které pasažéři raději ani nepřemýšlejí.“ Přepnul jsem páčku na ovládacím panelu před sebou. Potom jsem pustil řídicí páku.
Gabriel se s viditelným neklidem díval na páku, která reagovala, jako by ji ovládala ruka nějakého ducha. „Automatický pilot?“ zeptal se.
„Nejlepší přítel pilota.“ Usmál jsem se. „Tak, a teď si můžu zdřímnout, dokud nebude čas jít na přistání.“
Gabriel vytřeštil oči.
„Já si dělám legraci, Gabe. Zůstanu tady v horkém křesle, ale na chvíli si alespoň můžu odpočinout – nebo spíš se o to pokusit.“ Upil jsem kávu.
„Krásný západ slunce.“ Gabriel kývl hlavou směrem k ohnivým odstínům červené a zlaté šlehajícím z obzoru za oknem. „Ale raději bych si ho prohlížel s pevnou půdou pod nohama.“
„Tady dole ne. Tohle je území trifidů. Podívej se na ně, prevíty. Musejí jich tam být tisíce.“
Gabriel polkl. „Stejně bych to raději riskl dole.“
„Copak, ty nejsi příznivec leteckého cestování?“
„To je poprvé, co sedím v kabině,“ řekl poněkud chraptivým hlasem.
„Neboj se… za deset minut si na to zvykneš. Za půl hodiny to budeš zbožňovat. A za dvě hodiny tě to začne nudit k smrti.“
Přikývl. Ale výraz v jeho očích mi jasně a hlasitě říkal, že mi nevěří ani slovo.
Otočil jsem se k navigátorovi. „Jak jsme na tom?“
„Přesně v kurzu. Než se setmí, letadla rozsvítí ocasní světla. První bude mít zelené. Prostřední rozsvítí modré. Drž se za modrým.“
„Fajn.“ Vrátil jsem se k výhledu z okna. Pode mnou ubíhal zelený koberec americké pevniny. Zelený, se zlověstně tmavými odstíny trifidích listů. Vládci tohoto území se jistě také připravovali na noc a zapouštěli kořeny pevně do hlíny, která byla kdysi součástí polí, parků a zahrad. V duchu jsem je viděl. Kalichy na vršku jejich stonků zachytí zvuk letadel prolétajících vysoko nad nimi. Kalichy se pohnou jako jeden a budou sledovat zdroj zvuku. Možná se ozve chřestění proutků. Trifidi si budou porovnávat poznámky se svými sousedy, nebo pošlou zprávu, která uvede do střehu vzdálenější kamarády.
Třebaže jsem měl výhled na nějakých padesát kilometrů, nikde jsem nezahlédl typickou kouřovou stopu, která by naznačovala lidské osídlení. Tady dole byl králem trifid.
Přestože hydraulický systém autopilota udržoval letadlo prakticky v rovnováze a zároveň hlídal ekonomickou rychlost tří set padesáti kilometrů v hodině, oči mi opakovaně zabíhaly k ukazatelům, které měřily výšku, rychlost větru a podobně. Kousek před sebou jsem viděl ostatní dvě letadla z naši formace. Křídla se ve světle zapadajícího slunce zlatě leskla. Zkušenému pilotovi, jako jsem byl já, z takového pohledu plesalo srdce.
Tato fáze letu – dají-li bohové vzduchu – měla být poměrně jednoduchá. Nepozorovaně přistát v blízkosti ostrova Manhattan bude něco úplně jiného. S pomocí dvou elektrikářů jsem narychlo nainstaloval světelný systém, který Sam Dymes žertem nazval Masenův výškový indikátor. Zkušební lety nad řekou ukázaly, že skutečně funguje. Naštěstí. Protože za několik hodin ho budeme muset prověřit.
Gabriel si na let zřejmě trochu zvykl, protože si odepnul bezpečnostní pás a poznamenal, že půjde dozadu zkontrolovat naše pasažéry. Tvořilo je dvacet mariňáků, příslušníků elitní jednotky lesácké armády, s osmičlenným týmem ženistů, kteří byli odborníci na demolice (jejich obrovská zásoba plastických trhavin byla nacpána v předním nákladovém prostoru), několik radiokomunikačních techniků a z nějakého důvodu i jeden televizní technik. Požadavek na účast experta na televizní vysílání mi sice připadal záhadný, ale říkal jsem si, že Sam Dymes by nebyl tak lehkovážný, aby tu paní vzal jen tak na výlet.
Letadla byla konstruována pro přepravu osob na určitém stupni pohodlí. Rozhodně se nepočítalo s tím, že budou sloužit pro přepravu vojska. Díky tomu si teď naši pasažéři mohli vychutnat zástrčky pro elektrické holicí strojky, teplou a studenou vodu a dobře vybavené ,koupelny‘ – jak Američané říkali toaletám – s obdobně dobře vybavenou kuchyňkou, která nabízela vařiče, toustovač a tepelně izolované boxy pro ohřívaná jídla. Tedy, kdyby měl někdo z nich chuť něco jíst. Minulou noc jsem totiž viděl, jak tito muži a ženy psali dopisy, které měly být doručeny jejich rodinám, kdyby se z mise nevrátili.
Gabriel přišel zpátky se zprávou, že naši pasažéři jsou v dobrém stavu. Sice jsem nechápal, jak můžou v takové chvíli usnout, ale mnozí tvrdě spali.