Hned poté

co jsem potvrdil funkčnost světel a požádal, aby byla opět vypnuta, se z vedoucího letadla ozval rádiem Sam Dymes. Ze všeho nejdřív požádal, aby jeho řeč byla propojena také do kabiny pro cestující.
„Do rádiového klidu zbývá několik posledních minut,“ ozval se Samův charakteristický hlas, stále ostýchavý, jako by se mikrofonu bál. „Chtěl jsem jenom všem popřát hodně štěstí a dobrých přistání. Vím, že s našimi piloty jsme v dobrých rukou. A – vy víte, že mám z této mise strach… opravdu, mám z ní velký strach. A byl bych velký lhář, kdybych vám neřekl, že ze všeho nejvíc bych si přál být doma se svou ženou a dětmi. Já totiž vím, že se pravděpodobně nevrátíme všichni. Z těch, kteří se vrátí, budou hrdinové. Ale ti, co se nevrátí, budou ještě víc. Dar jejich životů se stane mostem k lepší budoucnosti pro jejich přátele, rodiny, děti a vnuky… my na vás nezapomeneme. Rád bych vám o tom a o významu tohoto úkolu řekl víc, ale pravda je taková, že mě nenapadají slova, která by byla dost jasná ani působivá, abych to pořádně vystihl. Ale určitě vám můžu říct, že se za vás dnes v noci modlí tisíce lidí. Zlomte vaz.“
Z reproduktoru se ozvalo praskání. Pak cvaknutí. A potom ticho.
Podle plánu jsme sledovali zakřivující se trasu, která nás přivedla skoro sto padesát kilometrů severně od New Yorku. Stále jsme tak byli daleko mimo dosah radarů. Potom jsme zatočili na jih. Na cestu nám svítil kalný měsíc. Letadla jako husy zamířila k Hudsonu: k široké, blyštivé cestě, která nás přivede z Catskills až do vlastního New Yorku.
Ještě alespoň chvíli jsme si mohli dovolit letět ve výšce jednoho kilometru. Pokud jsme však chtěli zabránit tomu, aby nás zachytily radary, museli jsme brzy klesnout tak nízko, že budeme klouzat pouhých třicet metrů nad hladinou řeky. Břehy a kopce byly v měsíčním svitu prakticky černé. Jen jsem doufal, že budeme schopni odlišit černou stěnu útesu od pásu neškodného stínu.
Dokud jsme letěli v rovnováze, zkontroloval jsem přístroje. Gabriel mě chvíli sledoval a pak si odkašlal. „Možná na to není nejvhodnější okamžik, ale chci ti něco říct, Davide.“
Podíval jsem se na něho.