Přiznám se.

Při zdlouhavé debatě mezi Samem a poručíkem Truscottem o tom, jestli by se měla používat munice s dutou nebo plnou špičkou, jsem se v myšlenkách zatoulal jinam. Nechal jsem je, ať se baví, a kreslil jsem si na kus papíru, který jsem našel pod stolem.
Následovala přestávka na svačinu. Hovězí pečené, kterou přivezlo letadlo ráno, se objevila mezi krajíci chleba. Dočasná úleva od polévky z ryb a trifidů dokázala alespoň trochu zvednout náladu.
Když jsme se pak znovu sešli u jednacího stolu, Gabriel nadhodil problém, který podle něho představoval nepřekonatelnou překážku pro další pokrok v projednávání plánu. „Mají radar,“ prohlásil. „New York je ze všech světových stran chráněn rozsáhlou sítí radarových stanic. Jak potom chcete, aby se letadlo přiblížilo nepozorovaně?“
Přihlásil jsem se. „Přemýšlel jsem o tom,“ řekl jsem. „Za prvé, musíme přiletět v noci. V následujících několika dnech je měsíc v půli, což by nám mělo stačit, abychom viděli.“
„Dobrá.“ Gabriel pokrčil rameny. „Přiletíme v krásném svitu stříbrné luny. Jenže radar nás zachytí v noci stejně snadno jako ve dne.“
„Tohle je ta problematická část,“ řekl jsem mu. „Aby nás nezachytil radar, musíme přiletět ve velice malé výšce. Pravděpodobně ne víc než třicet metrů.“
„Ale i když poletíme tak nízko nad otevřenou vodní hladinou, nezabráníme tomu, aby nás radar zachytil, ne?“