Sam si propletl prsty na rukou. „Nutnost si to žádá, Gabe. Musíme Christinu dostat z New Yorku. Kromě těch padesáti mariňáků potřebujeme techniky, ženisty a demoliční odborníky. To je dohromady devadesát lidí.“
„Takže se dají převézt ve dvou letadlech, ne ve třech.“
Sam se ke mně otočil. „Já nejsem pilot, Davide. Vysvětli Gabovi, v čem je problém.“
„Dvě letadla mohou uvézt devadesát lidí, ale čím víc je pasažérů nebo nákladu, tím rychleji se spotřebovává palivo. Na takovou vzdálenost musíš rozdělit těch devadesát lidí do tří letadel, nebo ti na zpáteční cestě jednoduše dojde šťáva.“
„Tak sežeňme pilota z jiné základny.“
„Dobře víš, že to nejde, Gabe,“ řekl mu Sam. „Už tak jsou přetěžovaní.“
Gabriel to přijal s velkorysým gestem. „Fajn. Uznávám. I bez ohledu na můj názor, že jsme šílení, když Davida posíláme zpátky do jámy lvové, jsou tu pořád vážné problémy. Za prvé. Nevíme, kde Christinu Schofieldovou drží.“
„Víme: v Empire State Building. Devadesáté patro.“
„Takže jste za mě rychle našli náhradu uvnitř?“
„Byla už tam, on nebo ona,“ odpověděl tajnůstkářsky Sam. „Ty jsi byl nejlepší, ale potřebovali jsme vědět, že máme rezervu.“
„Pro všechny případy?“
Sam to kývnutím připustil. Na stole se objevila další káva; Sam si zapálil cigaretu. A v podobném duchu debata pokračovala celé odpoledne. Slabé slunce venku dělalo, co mohlo, aby osvítilo svět. Hejno hus nám nad hlavami přeletělo jižním směrem a vzduch se naplnil jejich kejháním. Vyhnaní trifidi za plotem rachotili proutky, škubali listy a snažili se všemi prostředky zdůraznit svou zlověstnou přítomnost.
Jeden po druhém jsme prošli všechny body Samova plánu. Nároky na palivo. Dolet letadel. Jejich schopnost nést na palubě trhaviny. Typy munice. Zásoby potravin. Délku mise. Trasu. A tak dál. Bylo to opravdové probírání do podrobností a rýpalo se skutečně do všeho. Jedna přehlédnutá maličkost totiž mohla způsobit katastrofické zhroucení celé strategie.