Ve skutečnosti musejí pracovat,

jinak nedostanou denní příděl potravin. Bez něho budou oni a jejich děti hladovět. A celé to Torrencovi a jeho kumpánům šlape jako hodinky díky tomu, že před deseti lety dostali nápad, že začnou některým těmto lidem píchat heroin. To byl geniální tah.“ Gabrielovy oči hořely hněvem. „Heroin totiž otupuje vědomí. Takže otrocky vykořisťovaní dělníci si přestali uvědomovat ostřejší hrany své bědné reality. Pro Torrence to naopak znamenalo, že je může přinutit, aby pracovali déle. Ale tím to neskončilo. Heroin je návykový. Takže po několika dávkách se z otrockých dělníků stali závislí narkomani. Pak Torrence přikázal, aby s injekcemi přestali. Všichni ti noví narkomani samozřejmě lezli po zdech, jak toužili po své dávce. A co udělá Torrence?“ Gabriel nečekal, až odpovím, a valil se dál. „Nabídne svým otrokům, že dostanou další dávku, když splní stanovené cíle produktivity. A čáry máry fuk! Výroba stoupá, protože jeho otroci makají, až se z nich kouří, aby dostali další heroin. Touha tím na několik hodin poleví. Jenže potom se vrátí, takže pro další dávku musejí pracovat ještě usilovněji. Jednoduché, ne?“
Gabriel celou minutu seděl se zaťatými pěstmi a jeho čelisti se viditelně pohybovaly, jak se snažil ovládnout svůj vztek. Nakonec řekl: „Takže abys věděl, Davide, čtvrť nad Paralelou na 102. ulici není zrovna příjemné místo.“ Velkým douškem upil kávu. „Je to vězení spravované svými chovanci. Je to brutálně účinný systém. A funguje ve dne v noci, aby Torrence a jeho oblíbenci dál měli to, na co jsou zvyklí. Pro nás to však znamená, že je tam jen málo stráží, které by nás měly znepokojovat. A také tam máme spojence. Zatímco naše týmy budou dělat, co je třeba, poskytnou nám bezpečné útočiště, než přijde čas odletět domů… dá-li bůh. Jasné, Davide?“ Zachmuřeně se na mě podíval. „Slíbil jsem ti, že budeš v bezpečí, ne?“
Potom jsme chvíli letěli mlčky. A byla to dlouhá chvíle. V trochu přemýšlivějším rozpoložení jsem prověřil přístroje a ujistil se, že mám stále na dohled ocasní světla dvou našich sesterských letadel. Pohled na hodinky mi prozradil, že do přistání nám zbývá pouhá hodina. Tentokrát mi skutečně vyschlo v ústech. Za několik minut jsme měli přejít do režimu rádiového klidu, jinak by hrozilo, že nás silné detektorové antény v New Yorku zachytí, přestože výkon palubních vysílaček byl záměrně snížen. Ještě předtím jsem požádal piloty ostatních letadel, aby vyzkoušeli světla, jimiž budou měřit svou výšku nad vodou. Z každého letadla náhle zazářily dva kužely světla. Světla byla umístěna kousek od konce křídel a mířila dolů pod přesným úhlem, aby se protnula přesně třicet metrů pod letadlem. Chvíli to vypadalo, jako by stotunová letadla podpíraly dva kužely světla, které pod nimi tvořily protáhlé ,X‘.