Pokrčil jsem rameny.

„Myslím si jen, že by bylo sakra prozřetelné pohlídat si to, abych raději dostal kulku do hlavy, než se stal Torrencovým rukojmím.“ Podíval jsem se na Gabriela. „Koneckonců si vzpomínám, že když jste mě unesli z New Yorku, existoval rezervní plán pro případ, že by to vypadalo, že moje záchrana je ohrožena.“
„To je naprostá pravda,“ Gabriel pomalu přikývl. „Můžu říct jediné: věř nám. Až se dostaneme do New Yorku, budeme tě držet stranou nebezpečí.“
„To nebude jednoduché.“
„Je tu přece ještě jeden zásadní důvod, proč bys nám měl věřit, ne? Budeme potřebovat, abys nás odtamtud odvezl, až se zmocníme Christiny.“
„Vzali jste pro každého falešné kníry a tmavé brýle, takže… vím, že to zní drze, ale pořád mi nejde do hlavy, jak splyneme s městem.“
Gabriel si promnul bradu. „Možná jsme neměli být tak skoupí na informace.“ Nalil si do hrnku další kávu. „Víš, že chceme tyhle lidi vysadit v nejsevernější části ostrova Manhattan. A víš, že je to v oblasti na sever od toho, čemu se říká Paralela na 102. ulici, ne?“
„Ano, vím. Ale nevím, co tam skutečně je.“
„To je strašně jednoduché. Celý severní konec ostrova je jedno strašné vězení.“
„Pak bude plný bachařů.“
„Ne tak docela.“
„To zní jako docela příjemné vězení.“
Gabriel mě zpražil pohledem. „Kdybys věděl, jak to tam vypadá, nemohl bys tak mluvit.“ Z jeho hlasu bylo slyšet hněv. „Něco takového bys nemohl říct.“
„Fajn. Tak mi řekni, jak to tam vypadá. Jestli tam nejsou žádní bachaři, proč ti zavření neutečou?“
„Protože Torrence je chytrý. Úplně mu stačí pořádná vysoká zeď, která se táhne z jedné strany ostrova na druhou jako Berlínská zeď a rozděluje Manhattan na dvě části. Jedna polovina je město plné zářivých světel, kaváren, kin, přepychových bytů. Nad 102. ulicí jsou jedině brlohy: ghetto pro lidi, kteří mají špatnou barvu, kteří nevidí, nebo ti, kterým nezáleží na Torrencově takzvané skvělé správě. Nemohou zeď přelézt, protože je chráněna strážními věžemi, psy a nášlapnými minami. A nemohou přeplavat přes řeku na pevninu, protože tam čekají miliony trifidů.“ Dostal se do ráže, a tak pokračoval. „Rodiny, které žijí v těch hnijících příbytcích, mají jen tolik jídla, aby lidé zůstali jakž takž zdrávi na těle a na duši. Jenom to vypadá, že pracují ochotně v robotárnách a továrnách.