Hoď sebou

řekl. „Za rovných deset minut musíme být odsud pryč.“
Když jsem vystoupil z letadla, většina našich lidí už byla na odchodu. Všiml jsem si, že mariňáci se rozdělili na malá družstva čítající čtyři až osm členů. S každým byl někdo, koho jsem považoval za místního průvodce. Postupně opouštěli hangár bočními dveřmi. Gabriela přiřadili k jedné takové skupince. Z druhého konce budovy zachytil můj pohled a zasalutoval mi. Pak vyklouzl s družstvem mariňáků do noci. Moje skupinka odešla až jako poslední. Všiml jsem si, že mi společnost dělá televizní technička a dva ženisté. Síly byly maximálně využity. Kromě svého ruksaku jsem vyfasoval ještě těžký batoh.
„Co je uvnitř?“ zeptal jsem se.
„Neptej se,“ dostal jsem odpověď. „Ale když to postavíš na zem, chovej se k tomu, jako by to byl nejvzácnější porcelán tvé babičky.“
„Aha.“ Teď už jsem tušil, čím je batoh naplněn.
Pak už jsem mu prokazoval obrovskou úctu.
O chvíli později jsme vyšli bočními dveřmi ven. Znovu jsem měl pod nohama pevnou půdu Manhattanu. V dálce jsem slyšel hluk aut mísící se s kovovým řinčením, které mohlo vycházet z nějaké továrny. Přede mnou oddělovala cesta prostor doků od zvedajícího se břehu.
Naši skupinku teď tvořil asi tucet lidí. Sam Dymes se poradil s naším místním průvodcem a pak přiběhl dlouhými skoky ke mně. „Drž se ostatních,“ řekl mi. „Za minutku odcházíme.“
„Nebude to vypadat podezřele, když půjdeme ulicemi Manhattanu s tím vším na zádech?“ Kývl jsem hlavou směrem ke skupince s nadmutými batohy. Několik lidí také okázale neslo samopal. Díky tomu všemu bychom museli připadat dost podezřelí i tomu nejméně všímavému policistovi.
„Nedělej si starosti, Davide. Jsme na sever od Paralely na 102. ulici. Tahle část Manhattanu je úplně jiná než ta přepychová, kterou znáš z jihu ostrova.“ S neklidným výrazem se několikrát rozhlédl kolem sebe, jako by se bál, že si nás někdo všimne. Nebudilo to v člověku zrovna velkou důvěru. „Navíc půjdeme poměrně zvláštní trasou… vida.“
„Co se stalo?“
„Nic. Naše průvodkyně. Konečně přišla.“
Otočil jsem se a uviděl jsem, jak ze stínů vyšla štíhlá postava. Její chůze v sobě měla něco, co… V dalším okamžiku se ke mně otočila obličejem.
Vytřeštil jsem oči.
„Kerris?“