Právě ve chvíli

kdy jsem začal upadat do jakéhosi nepřirozeného rozpoložení, v němž bych skoro uvěřil, že jsme vlétli do nitra země a řítíme se nějakou podzemní jeskyní, jsem před sebou uviděl zář. Světla Manhattanu byla ještě jasnější, než jsem si je pamatoval.
„Zatím to vypadá dobře,“ zamumlal jsem. „Nezhasli světla, takže o nás nevědí.“
Znenadání světla velkoměsta ještě víc zjasněla. Znovu jsem viděl řeky reflektorů, jak se v metropoli, která nikdy nespala, auta valila po cestách. Mrakodrapy se jevily jako věže potečkované světly, šplhající vzhůru ke krvavě rudému měsíci.
Vedoucí letadlo přede mnou rychle pokleslo, aby přistálo na řece. Podařilo se mu to jen s malým cáknutím. Druhé letadlo následovalo jeho příkladu. Přiškrtil jsem klapky na minimum a doklouzal jsem na překvapivě hladké přistání.
„Jsme dole,“ řekl jsem, trochu zbytečně. „Jenom doufám, že nás nikdo neviděl.“
„V New Yorku bydlí lidé, kteří se dívají dovnitř – ne ven. Určitě nás ani neslyšeli. V tom kraválu, který dělají všechna ta auta, to ani nejde.“ Gabriel se na mě usmál. „Mimochodem, dobrá pilotáž, Davide.“