S nervy napjatými jak pérko v hodinkách jsem zapojil do hry všechny své smysly. Hmatem jsem sledoval rovnováhu letadla, sluchem zvuk motorů, očima číselníky, ukazatele a letadla za sklem. Skalní stěny po obou stranách se sevřely ještě víc, až to vypadalo, že konce křídel dělí od zkázy jen fous.
Níž. Níž. A ještě níž.
Potom jsem zmáčkl vypínač, kterým se rozsvěcovala světla pod letadlem.
„Fajn,“ řekl jsem Gabrielovi hlasem tak klidným, že mě to překvapilo. „Podívej se do zrcátka. Vidíš, jak světla dopadají na vodu?“
„Mám je.“
„Řekni mi, až ty dva kotoučky světla začnou splývat.“
„Jasně. Přibližují se… počkej… zastavily se.“
„Sletím ještě níž… dávej pozor.“
„Jo.“
„Řekni mi, jakmile se začnou překrývat.“
„Řeknu.“
Maličko jsem ubral plyn. Bručení motorů o tón kleslo.
„Je to tady,“ řekl Gabriel. „Světla se dotýkají. Jo. Teď se začínají překrývat.“
„Fajn. Zůstanu v téhle výšce. Řekni mi, kdyby se světla oddělila, rozumíš?“
„Rozumím.“
A tak se letadla schovala do údolí. V situaci, kdy jsme kolem sebe měli útesy a kopce sahající výš, než jsme letěli, to bylo pro obsluhu newyorských radarů stejné, jako bychom byli v podzemí. Dalších patnáct minut bylo hrůzných. Stačilo klesnout příliš nízko a udělali bychom velké šplouch. Příliš doprava nebo doleva a skončili bychom v plamenech na svahu údolí.