Šli jsme dál. Přestože jsem se snažil nedělat to, přistihl jsem se, že se opakovaně dívám po Marni. Její vlasy, oči, tvar obličeje a uší – všechny její rysy s výjimkou jizvy, která jí kreslila přes obličej krvavě rudý šrám, byly totožné s Kerris. Byla tajemný, němý dvojník, který se mě držel jako stín, zatímco jsme postupovali hluboko pod městem.
Napadlo mě: Jdu do místa, které jako by vypadlo z těžkých snů. Vidím zohavené dvojče ženy, kterou mám rád. Jdu jeskyní, která vypadá, jako by neměla konec. Na zádech mám pětatřicet kilo trhavin. Mezitím se zdá, že našemu průvodci zhasne lampa. Tma se tlačí blíž. Za jak dlouho se z toho mrtvého tunelu vyrojí deset milionů duchů, kteří musejí na Manhattanu strašit? Vzduch se znatelně ochladil. Jediné, co jsem viděl, byly zářící oči mých společníků. Oči Marni za mnou jako by zářily ještě víc. Jako blyštivé skleněné kuličky visící ve tmě.