Vedle nás se objevila malá tmavá postava. „Marni nemluví.“ Muž si sáhl na jazyk. „Když byla malá, policajti si mysleli, že mluví moc.“ Jeho prsty napodobily nůžky.
„Nerozumím.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Je jedním z Torrencových dětí? A udělal jí tohle?“
Sam se zachmuřil. „Torrence má stovky dětí. Ty, které nesplňují jeho kritéria, končí tady. Myslím, že je jako otec velice vybíravý… pokud ho vůbec můžeš nazvat otcem. Počkejte, co se děje, slečno?“ Zjizvená dívka, která jinak byla tak nezvykle podobná Kerris, jako by ztratila trpělivost. Poplácala Sama po rameni a ukázala k útesu.
„Ehm, ano, jistě,“ dostal ze sebe. „Vypadá to, že bychom měli vyrazit.“
Šli jsme ulicí po dvou. První byl ten malý snědý muž, Marni šla vzadu a dávala pozor, aby se nikdo neztratil. Když jsem jenom trošku zpomalil, ucítil jsem na batohu její ruku, jak mě pobízí, abych šel dál. Nijak jsem s plněním jejích němých příkazů neotálel. Nevěděl jsem, kolik strkání obsah batohu snese.
Jestli jsem čekal, že narazíme na stezku, která vede nahoru na útes, mýlil jsem se. Místo toho jsme se vydali podél úpatí skalní stěny, kde jsme narazili na dlouhou nízkou budovu, jež se táhla od vody až k útesu. Byli jsme nahnáni dovnitř (s pomocí Marniných postrčení, když bylo třeba). V budově byly dvě kolejnice. Průvodce rozsvítil petrolejovou lampu a pokynul nám, abychom šli za ním.
Po chvíli chůze jsem si uvědomil, že budova nekončí útesem. Kolejnice pokračovaly dál do tunelu.
„Metro?“ zeptal jsem se Sama, který šel vedle mne.
„Ne, podívej se na tu rez na kolejích. Tohle není v provozu už léta. Podle mě to musel být tunel pro dopravu uhlí. Kdysi se uhlí vozilo po Hudsonu na nákladních člunech a potom se podzemním vlakem rozváželo do města.“ Rozhlédl se po klenutém tunelu vytesaném ve skále. „Možná to není nejhezčí trasa, ale jestli nás dovede nepozorovaně k cíli, budu spokojený.“