Pohled, který se naskytl mým očím, mi ukázal úplně jiný New York. Tady byly domy nízké, zakrslé. Pohybovaly se od přízemních chatrčí po čtyřpatrové činžovní domy. A vypadaly asi tak stejně lákavě jako řada zkažených zubů.
Měsíční svit odhalil ještě víc. Otevřená prostranství – předpokládal jsem, že bývalé městské parky – se proměnila v jakousi ošuntělou průmyslovou zónu. Z rour na boudách natlačených jedna na druhou se valil dým. Před neustálým bušením kladiv, závoděním pil, třeskem kovu o kov a kvílením strojů se nedalo nikam uniknout.
„Noční směna,“ řekl mi tichým hlasem Sam. „Torrence má rád, když jeho dělníci pracují nonstop… jistě, slečno.“ Dlouhá ruka Marni se natáhla a postrčila Sama správným směrem.
Znovu do těžkého snu. Pouliční lampy svítily a zalévaly čtvrť nezdravě žlutou září. Co však bylo zvláštní, i když se v domech pohybovali lidé, zdálo se, že jen málo příbytků v tomto ghettu má elektřinu. Míjel jsem kostely přebudované na továrny. V budovách, které kdysi byly oázami klidu, duněly buchary. Podle toho, co jsem viděl, tu bylo jen málo motorizovaných vozidel. Po ulicích pospíchali muži, ženy a děti s těžkým nákladem na zádech – těly poražených zvířat, dřevem, olověnými trubkami, starým železem, pneumatikami. Tu a tam byly některé části cest ohrazené jako výběhy pro kozy, ovce a slepice.
Spěchali jsme dál. Všiml jsem si, že naše podivně vyhlížející skupinka nepřitahuje žádné zvědavé pohledy. Tady měli lidé oči prázdné, ať už z přepracování, hladu nebo opiátů – nebo všeho dohromady, to jsem nedovedl posoudit.
Když přede mnou přešlo přes cestu dítě s tak obrovským nákladem, že se mi z toho udělalo špatně, na okamžik jsem zpomalil. Jeho obličej byl jako hrůzná maska s vráskami bolesti. Marni mne rázným postrčením popohnala dál.
A tak jsem šel a proplétal jsem se tou příšernou směsicí domů, v nichž sídlili ševci, kováři, tkalci, skláři, hrnčíři, tesaři, bednáři, truhláři, mydláři (od nichž se linuly strašlivé pachy vařícího živočišného tuku). A po celou dobu jsem se nohama brodil v odpadcích, které jsem se raději ani nesnažil identifikovat.
Došli jsme do úzké uličky. Z jednoho okna činžovního domu hrál saxofon. Ale ten hudebník musel zešílet. Překotné tóny běhaly po stupnici nahoru a dolů a snažily se být lyrické a zároveň kakofonické.
Bylo to dokonalé místo pro ponuré noční bloudění duše. Cítil jsem tmu, krutou a tíživou. Žaludek jsem měl jako na vodě. Proboha, co bych za to dal, kdybych se ubíral mírnými zelenými kopci své domoviny…
„Tady,“ řekl náš průvodce. „Rychle dovnitř.“
Bez okolků a obřadností nás nacpali do dveří třípatrového činžovního domu, ve kterém jsme stoupali po schodišti, jež bylo cítit zapařeným zelím. Vzápětí jsem si všiml, že to vypadá, jako by náš průvodce přiděloval jednotlivé lidi do místností. To byla příjemná myšlenka. Toužil jsem si lehnout na měkkou matraci.