Tíha trhavin

mi těžce doléhala na záda. Mezi lopatkami mě začalo šíleně svědit. Skutečně to připomínalo těžký sen. Přál jsem si, aby někdo promluvil. Nebo zahvízdal. Nebo si začal broukat nějakou pitomou melodii, když na to přijde. Místo toho jsme se dál plahočili mlčky. Přitom tma na nás po celou tu dobu doléhala jako fyzické břemeno.
Vítej v pekle, pomyslel jsem si. Vítej v pekle.
Tato podzemní cesta nakonec skončila. Vedle hromady nějakého rezivějícího mechanismu, jímž mohl být jedině nějaký starý dopravníkový pás, který kdysi vyvážel uhlí na povrch, bylo železné schodiště. Unaveně jsme vyšli nahoru. Měl jsem pocit, jako by můj pětatřicetikilový batoh výbušnin teď vážil skoro tunu. S roztřesenýma nohama jsem zdolal schodiště a potom jsem se protáhl otevřenými dveřmi.
Najednou jsem byl venku na prostranství, které vypadalo jako dvůr uhelných skladů. Vedle pyramid uhlí se tyčily hromady nasekaného dřeva na otop. Naše skupina kradmo přešla přes dvůr k bráně ve zdi. Průvodce jí prošel ven. Rychle zkontroloval, že vzduch je čistý, a ukázal nám, abychom šli dál. Netrpělivá Marni za mnou dohlížela na to, aby se nikdo neloudal.