Ano?

Žena stála bez hnutí, s perem přichystaným nad psací deskou. „A její číslo?“
„Její číslo?“ odpověděl jsem neurčitě. „Neznám –“
„Proboha, děvče, pojď sem.“ Žena hrubě popadla Marni za vlasy a zvedla jí hlavu. Když uviděla její zjizvený obličej, znechuceně ohrnula nos. „Podívejme, zohavení, že? I jazyk? Otevři ústa… ovšem. No, tvůj jazyk ani obličej potřebovat nebudeme, že?“ Žena si zaškrtla kolonku na papíru. „Teď se otoč.“ Opět hrubě chytila výstřih svetru, který měla Marni na sobě, stáhla jej dolů a obnažila jí rameno. „Stůj chvíli, děvče. Nepřečtu to, když sebou budeš pořád tak škubat.“
Uviděl jsem, že Marni má zezadu na rameni vytetovanou dlouhou řadu čísel.
Žena si opsala číslo do papíru a pokynula směrem ke skupince dívek na kraji ulice. „Běž se postavit k nim. Nehýbej se, dokud ti neřeknu jinak.“
Vykročil jsem za Marni.
„Hej,“ zavolala žena. Otočil jsem se k ní. „Tebe k ničemu nepotřebujeme, frajere. Jdi si po svých.“
Podíval jsem se, co dělá policista opodál. Zatím se nedíval tímhle směrem, ale věděl jsem, že by rychle přišel, kdyby žena začala dělat rozruch. Sklonil jsem hlavu stejně servilně jako lidé kolem mne a začal jsem pomalu odcházet ulicí dál. Přitom jsem se ohlédl po Marni, která se postavila k ostatním dívkám. Ústy jsem řekl: Čekej. Marni přikývla.
Těsně přede mnou zastavil autobus a začal nabírat dívky z jiné skupiny. Bylo vidět, že odváží skupiny dívek z celé ulice. Neměl jsem tolik času, abych mohl vymýšlet jednoznačný plán dalšího postupu.
Došel jsem na chodník a okamžitě jsem zahnul zpátky k Marni. Pochyboval jsem, že bych se dostal na jih do města, kdybych ji ztratil.
Žena s psací deskou si právě zapisovala údaje dívky s vozíkem. Modlil jsem se, aby se nepodívala směrem ke mně.