Tuesday, June 05, 2007

Nevím,

co mě to napadlo, ale sehnul jsem se k ní a políbil jsem ji. A pak jsem málem udělal hloupost. Málem jsem jí řekl, že se vrátím a odvezu ji a Marni odtamtud. A pořádně těm policajtům nakopu prdel. Ale věděl jsem, jako že se David jmenuju, že tenhle slib bych nemohl dodržet.
„Sbohem, Davide. A teď si pospěšte, prosím.“
Vrátná tento vývoj událostí očekávala. Bez reptání nám odemkla bránu a já jsem s Marni sešel dolů. Zanedlouho jsme byli venku. V denním světle jsem se tam vyjímal jako spadlý z Marsu, a tak mě strčila zpátky dovnitř, přitiskla si prst na rty a odběhla chodbou. Za okamžik se vrátila a pomohla mi do nepříjemně páchnoucího kabátu; nevěděl jsem, jestli je černý od špíny, nebo je to jeho původní barva. Pak odstoupila a svýma průzračnýma, zelenýma očima zhodnotila výsledek. Zavrtěním hlavy naznačila, že to nestačí, přikrčila se k podlaze a otřela dlaně o dlaždičky. Postavila se v úzké chodbě až těsně ke mně a přejela mi těmi dlaněmi po obličeji; zvláštní pozornost věnovala čelu a nosu.