Kolem stále

pospíchali lidé v hadrech, s ranci na ramenou. Holčička, které mohlo být tak devět let, namáhavě tlačila vozík, na němž byla hromada zvířecích kůží, z nichž kapala krev. Obchody a kavárny i tady ustoupily industriálnímu využití. Muži a ženy horlivě pracovali nad soustruhy, lisy a pilami.
Ucítil jsem dloubnutí do boku. Marni se na mě varovně podívala. Než vykročila, sklonila hlavu a pak zalétla pohledem do strany, aby se přesvědčila, že jsem zaujal stejný postoj.
Cedule mi prozradila, že jsme na Amsterodam Avenue, kdysi bohaté ulici, která probíhala Manhattanem ze severu na jih. Další tabule na křižovatce ukázala, že jsme došli na 114. ulici, na příští stálo 113. Klesající čísla nás informovala, že postupujeme na jih, což znamenalo, že nejsme o mnoho víc než půlhodinu chůze od 102. ulice, kde šestimetrová vězeňská zeď dělila město New York na dvě části. Dostat se ke zdi bylo snadné. Najít cestu na druhou stranu bude něco úplně jiného.
Minuli jsme obrovskou stavbu v gotickém stylu, která původně nemohla být nic jiného než katedrála. Uvnitř seděly řady slepců. Všichni velice zručně bušili do stříbřitých kousků kovu. Hluk, který stovka takto bušících lidí způsobovala, byl ohromující. Když jsme míjeli otevřené dveře, musel jsem si zacpat uši rukama.
Všiml jsem si, že proudy lidí, kteří nesou rance nebo tlačí vozíky, jako by se sbíhal do jednoho místa. Vzpomněl jsem si, co říkala Rowena o tom, že skladiště na Paralele se 102. ulicí v noci naplňují otroci a ve dne vyprazdňují dělníci z města.
Co bylo znepokojivé, bylo zde také víc policistů. Jistě, většina jich jezdila v autech nebo v krabicovitých dodávkách s plexisklovými kulometnými věžičkami nahoře, které jsem už viděl. Ale několik se jich tam pohybovalo i pěšky. Vypadalo to, že mají na starosti dopravu. Usměrňovali lidské soumary, aby po určitých trasách došli na určitá sběrná místa. Řada bosých dívek vysypávala koše pestrobarevných kolíčků na prádlo do větší káry. Neuniklo mi, že dvě z dívek se podobají Kerris. Torrencovo potomstvo se dalo najít na každé ulici – alespoň mi to tak připadalo.
Přestože toto všechno vypadalo jako běžná praxe, cítil jsem, že dnes se v jejich rutině něco změnilo.
Vedle káry stály dvě ženy středního věku. Jejich oblečení a elegantní boty jasně ukazovaly, že tyto dámy v ghettu obvykle nepobývají. Mluvily spolu a přitom pozorovaly dívky s kolíčky. Šel jsem dál s hlavou skloněnou, ale začal jsem si lépe všímat, co se tam děje. Ty dvě ženy dívky hodnotily. Každou chvíli některá žena vybrala dívku, která pak byla vykázána na kraj cesty, kde už stál rostoucí počet podobně oblečených dívek. Nevybrané dívky odcházely s vyprázdněnými koši.